levý růžek pravý růžek

Blues černější než černý
je nutně podezřelý.
A tak je to se vším…

Jan Spálený Na úvodní stránku

TISK A MÉDIA VŮBEC

JAN SPÁLENÝ&ASPM - rozhovor po konceru, Brno 31. 9. 2000

Brno 31. září 2000, Místodržitelský palác

V den, kdy se vehementně opřeli "ekologičtí aktivisté" do pražských výkladních skříní, přijel z tohoto města do Brna spolek ASPM předvést část svého životního názoru, a to excelentní hudbou. Vzhledem k téměř půldruha hodinovému zpoždění projevili pánové také smysl pro dramatično, rafinovaně umocněné chladem na otevřené scéně nádvoří paláce. Patrně to takto mělo být, jelikož po prvních taktech "Pořádného blues" nikoho nenechali na pochybách, že v následujících hodinách zahřejí.
Hraní kapely působilo při současné hře všech nástrojů i v jednotlivých, ne však častých sólových výstupech velice kompaktně. "Jeden za všechny, všichni za jednoho". Toť heslo mušketýrů a vyzrálých hudebníků. Naléhavý zpěv Jana Spáleného svým rejstříkem jen doplňoval výraz celého spolku. Ten, kdo zná důvěrněji texty skladeb ASPM, mohl nerušeně pochopit jejich nadhled, ale i syrovou opravdovost. Fungovalo to, protože celé vystoupení bylo hlavně o komunikaci hudebníků na scéně a kdo pozoroval jejich tváře, mohl se bavit s nimi.
Program koncertu byl sestaven z jedné poloviny průřezem starší tvorby a z druhé poloviny skladbami z poslední desky "…až srdce usedá". Starší díla se hrála v menších úpravách. Těžko říci, jestli to byla nutnost kvůli příchodu Radka Krampla a jeho vibrafonu, každopádně to bylo bez celkové újmy na kráse. Zařazeno bylo i pár pecek černého krále soulu Ray Charlese - možná trochu se odchylujících od základního směru nálady večera, ale proč si nezaškytat, že.
Celý večer pak byl zážitkem hodným uchování si v hlavě i v srdci.
Jelikož je Jan Spálený člověk vstřícný, podařil se nám po koncertu udělat velice cenný rozhovor.

Jak a kde se můžeme dovědět o vašich koncertech?

To sám nevím. Já kontakt s pořadateli osobně nedělám. Já se jen krátce před koncertem dovím, že mám jet třeba do Brna. Připomenou mi to kolegové z kapely, protože oni všichni aktivně hrají, kdežto já jsem zaměstnaný v rozhlase.

Jakým poměrem dělíte práci v rozhlase, hraní a komponování?

Rozhlas je moje hlavní povolání, takže tam jsem pořád, pokud nejsem v bezvědomí, nebo na zájezdě.

Večerní rozhlasová nokturna vaše i Jany Koubkové jsou velice zajímavá. Kdo měl ten nápad pozvat Janu?

Ty pořady dělám už od začátku devadesátých let. Každý týden. Takže už jich bude celkem přes čtyři sta. Janu jsem pozval já. Je to už velká holka a dostala u nás prostor.

Zkusili jste něco udělat společně?

Ne, ona je úplně jiný typ. Je absolutní extrovert, zatímco u mě je tomu právě naopak. Svět je pak jinak postavený. To není o tom, co je lepší a co je horší. Je lepší být na jevišti extrovert, samozřejmě.

Hudba ASPM od prvního počinu "Asi v tom bude nějakej háček" až po poslední desku "…až srdce usedá" udržuje jednu linii. Byly i náznaky kroků stranou?

Ani ne. To bylo zakořeněné okamžitě v čtyřiaosmdesátém, kdy jsme začali s Petrem Kalandrou a s Frantou Havlíčkem jako trio folk blues. A jak člověk dospívá a vyvíjí se, hledá svoje výrazové prostředky. Tak se proměnila i kapela. Od folk blues až na pomezí jazzového mainstreamu. Za tu dobu jsem něco prožil, něco zahrál, něco přečetl a potkal různé lidi. A nemyslím si, že teď je to lepší než na začátku, nebo naopak. Je to přirozená cesta a jakmile se člověk zastaví, tak to přestane fungovat.

Zpracování Poeova "Havrana" je pro někoho neznámá ve vaší tvorbě. Proč a jak vznikl?

No hlavně je to romantika. U nás existuje oficiálně jedenáct překladů této Poeovy básně a já jsem se jimi probíral, až jsem si vybral ten nejvíc hudební a to byl Nezvalův. On se v překladu často vzdálí originálu vlastní imaginací, která je i někde bohatší než ta Poeova. Ty překlady které byly doslovné, byly nejhorší. A navíc Nezval ho postavil hudebně i rytmicky. To mě pronásledovalo a tak jsem si to rád udělal. A to je vlastně ten krok stranou. To byla čistá romantika.

Máte stále čas udělat si chvilku na pohodu a podívat se nějaký verš?

To vůbec ne. V posledních letech velmi často vzpomínám na to, jak někdo moudrý řekl, že svět se dělí na ty, kteří hrají a na ty, co poslouchají. Já už nemám čas poslouchat muziku. Už na to nemám kapacitu. Ale rádio je médium, které mě zajímá, tím jsem posedlý. A pak si jdu zahrát a hraju, jak jsem momentálně naložený a jak nám to komunikuje mezi sebou na jevišti. Pak přijedu domů a usnu o půl čtvrté, teprve až když mi to přestane hrát v hlavě. Nebo dělám něco z úplně jiného oboru. Třeba lepím modelářská křídla. A ráno jdu do práce a z práce mě odvezou kluci rovnou do Brna.

Který styl, popřípadě interpret vás nejvíc ovlivnil?

Pro mě není vůbec inspirace v hudbě. Když mně někdo řekne, zrovna jako teď tady ta půvabná dívenka, že jsem zazpíval jako Ray Charles, tak se mě to spíš dotkne neblaze. Já mám svoje výrazivo a jenom některá cesta mně imponuje. Cesta někoho jiného, aniž bych se k ní však chtěl přiblížit. Inspirace je to, co žiju, to co si povídám s lidma, to, co mi píšou za těch deset let opuštěné ženy do rozhlasu. Inspirace je taky moje vlastní rodina.

Co byste doporučil těm, kteří začínají hrát?

Hlavně by si do toho neměli nechat kecat. Člověk, který nechce jenom konzumovat, ale chce přijímat nějaké sdělení, tak si ho musí prostě najít. Protože určitě je pravděpodobné, že mnoho různých lidí vysílá nějaká sdělení, která mají svého adresáta. A oni si můžou vybrat, protože mediálně je svět propojený. Těžko můžu radit aby na jedné straně četli Holana a na druhé straně poslouchali Randyho Newmana. To bych je urazil. Oni sami se musejí dotýkat a zjišťovat, co je dobré a co ne.

Můžete říct, kteří muzikanti z české scény vás nejvíc zaujali?

Víte, ono je to tak. Ty lidi, co se mi nejvíc líbili, tak ty mám teď v kapele. Já jsem si vybral nejsilnější lidi na téhle hudební scéně do své kapely s tím, že pokud nepřijmou moji nabídku, už toho nechám. Jsou to lidi, kteří jsou naprosto ve svém oboru špička a není k nim alternativa. Není možné vzít záskok za jakéhokoliv hudebníka, včetně Filipa, který je z mé rodiny.
Ale jinak, vážím si několika instrumentalistů, kteří jsou špičkový. Například včera hrál v kostele Sváťa Košvarec, trombonista. Z těch stovek cédéček, co tam mám, pustil bych si dnes Dextera Gordona, saxofonistu, který umí hrát balady velice jednoduše a naléhavě. To je pro mě lék na to, když jsem zasrabený.

Jaká jsou vaše měřítka pro dobrou hudbu?

Je to o instrumentalistech, tam je to nejsnáze uchopitelné, protože ten řád je obyčejně vždycky stejný. Někdy hraje člověk blbě, ale buď se snaží nějaké sdělení nacpat do toho hraní, nebo chce hrát jenom efektně. Pak se ti pilní z nich naučí techniku a přelezou strašnou horu techniky, kdy mají sklon exhibovat. A mistři jsou až ti, kteří přelezou tento kopec a začnou hrát velmi jednoduše a naprosto nezaměnitelně. Stráví horu té šílené práce na technice a dostanou se ke zkratce svého vyjádření. To jsou géniové.

Váš recept na dobrou náladu?

To je velice individuální. Ale patrně mít svůj malý svět, kde mají věci jasný řád. Pro mě je to aviatika, kde se stýká poezie s fyzikou. A každý by takový svět měl mít. A když je ouvej tak může otevřít tyhlety dveře, kde je to všechno srovnané, tak jak to má být.

Děkuji za rozhovor

JAN VYMĚTAL
JAZZDNES

levý růžek pravý růžek