levý růžek pravý růžek

Blues černější než černý
je nutně podezřelý.
A tak je to se vším…

Jan Spálený Na úvodní stránku

TISK A MÉDIA VŮBEC

Jan Spálený: Blues je zděšení dámy středního věku

Koncerty znamenitého multiinstrumentalisty a osobitého zpěváka Jana Spáleného s jeho ASPM na jihu Čech, ať už v Českých Budějovicích nebo v třeboňském Torpedu, jsou vždy pozoruhodnou hudební událostí. Sám rád poznamenává, že jej každé takové setkání s lidmi v jazzových či rockových klubech "restauruje". Totéž ale platí o druhé straně, tedy o jeho příznivcích, kterým vyhovuje a způsobuje radost Spáleného výrazově pestrá hudební paleta s neskrývanou převahou blues.

"Blues je, když. Tečka! To je správná odpověď. Anebo, blues je zděšení dámy středního věku, že na světě je přece jenom krásně." Autor těchto slov, Jan Spálený, se narodil v Praze 4. prosince roku 1942, letos na svatou Barboru tedy oslavil kulaté jubileum. Doma v dětství spolu s mladším bratrem Petrem poslouchal Ježkovy písničky a zkoušel hrát na housle. Vážněji to však J. Spálený myslel na střední škole až s pozounem. V té době zahořel přičiněním Petra, který přinesl domů malou desku s písničkou Lonely Avenue, pro nevidomého zpěváka a klávesistu Raye Charlese. "Jeho zpěv mě okamžitě vzrušil a vzrušuje dodnes. Dokonce je mi jedno, jestli zpívá jazz, rhythm and blues nebo country. Vždycky to má sdělení a sílu. Cítím silného člověka." Od roku 1962 vedl soubor Gentlemen, který byl později přejmenován na Hipps (Hroši). Zakrátko se kapela usadila v divadle Apollo a odtud již známý název Apollobeat. Zde už spolu působili bratři Jan a Petr Spálení, přičemž ten druhý se rychle stával hvězdou domácí populární hudby. Kariéra Apollobeatu byla značena dvěma odlišnými směry: jednak hity typu Plakalo bejby a Dáma při těle, jednak experimentováním třeba na albu Zvon šílencův, natočeném "z přetlaku nápadů, drzosti a energie", jak tehdejší vedoucí této kapely dnes podotýká.

S příchodem 70. let Jan Spálený doprovázel i jiné zpěváky a spolupracoval například s ostravskými Bukanýry, avšak zároveň se pozvolna prosazoval jako autor, aranžér a zpěvák. V této poslední roli na sebe na sklonku 70. let upozornil neobyčejnými, i po mnoha letech působivými alby Edison a Signál času, s hudbou zkomponovanou na Nezvalovy verše. "Nezvalova Edisona jsem potkal na jedenáctiletce prostřednictvím profesorky jazyků", vzpomíná Jan Spálený na životní literární inspiraci. "Četl jsem básně znova a znova, příjemně zděšen eruptivní obrazivostí autora a schopností jím vtělit nekonečnému vesmíru řád. Navíc, Edison je kvalifikovaná chvála posedlosti, popření vlažnosti a povrchnosti. Je to zvláštní krása užitého jazyka. Řád a hudebnost."

Další, velmi bohatý muzikantský život Jana Spáleného, který se delší čas živil hudební režií v Supraphonu, nalezl důležitý průsečík v kapele ASPM (Amatérské sdružení profesionálních muzikantů), jehož spoluzakladatelem byl před osmnácti roky jeho velký přítel, bohužel, již nežijící Petr Kalandra. Tato kapela, s níž od poloviny 80. let natáčí svoje desky, může mít pro něj částečně punc rodinného podniku, poněvadž s ním v ní hraje i syn Filip.

Jan Spálený, v současnosti rozhlasový dramaturg a jinak také vášnivý letecký modelář, nebydlí v Praze, nýbrž v nedalekých Pyšelích. A takto se vyznává ze vztahu k tomuto městečku: "Cítím se zde doma, přestože jsem náplava. Žiju zde teprve něco přes čtvrtstoletí. Je to půvabná obec v úžasné členité krajině nad řekou Sázavou. Potkávám tu vedle spousty milých a několika protivných lidí ve všedních dnech Dášu Andrtovou a ve svátek Hanu Hegerovou. Moji rodinu přivedl do Pyšel velký kapelník a dobrý člověk Karel Vlach. V kostele míváme tu a tam koncerty vážné hudby."

JIŘÍ KASAL
ČESKOBUĎEJOVICKÉ LISTY 11. 12. 2002

levý růžek pravý růžek