Při stavbě velkého modelu bývá často nutné instalovat pro ovládání pohyblivých ploch (směrovka, výškovka nebo křidélka) více serv. Důvodů může být několik: Servopohony mají omezený kroutící moment, který se dále zmenšuje s prodlužováním pák, plocha kormidel je velká a vhodným rozmístěním serv lze zamezit třepetání. To je mnohdy podceňované, neboť mnoho modelářů se stále domnívá, že stačí uprostřed kormidla umístit jedno silné, např. 20kg servo, ale neuvědomí si, že kormidlo má určitou elesticitu a snadno pak dojde k flutteru, který má téměř vždy totální následky.

Motor s tlakovací tryskou.

Když jsme přemýšleli o vhodném tématu na nový rok, zjistil jsem, že sekce technika nám poněkud zaostává. Je to bohužel tak. Ono totiž nejde dokola psát pořád o motorech, servech a přijímačích. Tato témata jsou již poněkud „vytěžená“, technika se ustálila na nějaké úrovni a novinek se nedostává. Přesto se mi podařilo najít vhodné zařízení, jehož funkci lze dostatečně rozebrat. KOUŘENÍ. Smoke. Kouření. Tento pojem je v létání různých šou a volných sestav často skloňován. Ten kdo nekouří by kouřit chtěl, ten kdo kouří by chtěl kouřit více a kdo po takovém letu čistí model by zase nejraději toto zařízení nikdy nevlastnil. Ačkoliv píši tento článek, nikdy jsem kouření v modelu zabudované neměl. Důvodů bylo několik: Předně jsem zatím neviděl moc modelů opravdu dobře kouřit. Většinou se jednalo o slabou kouřovou stopu, která mnohdy splývala s oblačným pozadím, byla v krkolomnějších obratech přerušována a podobně. Zato jsem viděl modely po přistání značně zalepené, smrduté od nafty, dokonce model naftou vyplavený ještě na zemi. Prostě nádhera. Na druhou stranu je třeba na rovinu říci, že kouření značně zvýrazní let modelu a jinak fádní sestava získá tímto efektem na dojmu nejen u diváků. Na soutěži jsou navíc přídavné efekty součástí bodování a tak to prostě bez nich nejde. V dalších řádcích proto nejsou zkušenosti moje, ale to, co jsem všude možně odkoukal a odposlechl.

Radek Černý již ve svém článku referoval o našem rozhodnutí postavit si Diablotina na elektromotor. Když byla venku zima a sníh, prostě žádné podmínky na létání s obrem a kamarádi poletovali s malými modely, bylo nám za oknem smutno. Navíc se občas pořádají nejrůznější modelářské akce, které označujeme souhrnným názvem semináře, po kterých druhý den ráno řídit poměrně drahý model není ten nejšťastnější nápad. Proto nás Diablotin opravdu nadchl, navíc se s ním dá docela slušně nacvičovat postřeh při visení a při všech nízko létaných obratech. Často dostáváme na RC-XXL dopisy začínající: „Chtěl bych si postavit obra a začít nacvičovat visení a 3D akrobacii“. Osobně se domnívám, že nacvičovat obdobné obraty s obrem, kde je ve vzduchu něco mezi 40 000 – 120 000 Kč je mírně řečeno neuvážené. Prostě čas, kdy se s modelem pohybujeme v bezprostřední blízkosti země, je vždy velmi rizikový. Katastrofa nemusí být vždy zapříčiněna jenom chybou pilotáže. Jakýkoliv drobný problémeček s motorem znamená obvykle zřícení a zničení modelu. Našim Diablotinům prospěly některé změny, které jsme po domluvě realizovali. Jsou to zejména nové díly z uhlíku, které jsou pevnější a lehčí. Za ně vděčím stále pilnému Radkovi, který hbitě vyrobil formy a i díly.

I piloti obřích modelů mohou propadnout létajícím strojům poněkud menším. To se stalo mě a Michalovi, když jsme viděli létat našeho kolegu ze soutěží EAC Thomase Pleichla s Diablotinem. Model v jeho rukách předváděl velmi zajímavé kousky, ale ještě zajímavější byl jeho pohon – elektro. Slovo dalo slovo a my se rozhodli, že pro zimné létání by takový Fun-Fly byl to pravé na procvičování rukou a trénování blbostí. Důkladně jsme Thomase vyzpovídali. Jeho model je postavený na základě testu, který vyšel v jednom z čísel časopisu MFI. Podařilo se nám domluvit s velmi dobrým kamarádem Jirkou Bezděkem vyzkoušení modelu, který před časem stavěl. Jeho nový majitel nás očekával na letišti, kde nám model zapůjčil k otestování. Tento byl vybaven motorem Phasor 45-3 se 16 články s vrtulí na přímo. Diablotin létal dobře, ovšem výkon motoru nebylo to pravé. Ale stejně nás to docela přesvědčilo.

V tomto článku o vhodném velkém (obřím) modelu pro akrobatické létání bych se rád zmínil především o jeho velikosti a objemu motoru. Pokusím se o rozbor jednotlivých variant a tím o i o pomoc novým zájemcům o tyto modely trochu si uspořádat myšlenky a vyhnout se dle mého názoru špatné cestě. Ještě jednou předesílám, že řeč je o akrobatických modelech vhodných pro soutěžní létání, jako je např. RCM 3X, EAC nebo ACROMASTER. Pro nedělní polétání je situace trochu jiná, ale každopádně lze prohlásit, že typ splňující požadavky pro soutěže dozajista vyhoví i rekreačnímu pilotovi, obráceně to nelze tvrdit. Určitě se najde mnoho kolegů modelářů, kteří se mnou v dalších řádcích nebudou souhlasit. Mají na to právo. Vycházím nejen ze svých zkušeností, ale i kolegů, kteří aktivně akrobacii s velkými modely létají a je možné je potkat na mnoha závodech konaných po celé Evropě.

Způsobů montáže motoru do obra je mnoho. Protože dostáváme dotazy, jak motor instalovat, rozhodl jsem se popsat řešení, které používám já.

Nouzov? lze model dopravit i takto, nesmí však pršet

Při rozmýšlení o stavbě nového obřího modelu, jehož rozměry převyšují vnitřní rozměry běžných osobních automobilů, vyvstane otázka: "Proboha jak a kde to budu vozit?". Máte prakticky dvě možnosti. Pořídit malý dodávkový automobil nebo speciálně upravený přívěsný vozík. Než jsem se já pustil do stavby modelu o rozpětí 3m, zvažoval jsem obě varianty. Speciální dodávka pouze pro dopravu modelu je řešení velmi komfortní, ale finančně poměrně náročné. Dále je zde problém s parkováním, údržbou a pojištěním. Proto jsem se rozhodl pořídit speciální přívěs s odklápěcím krytem. Po třech letech používání jsem s ním naprosto spokojen a používám jej i jako hangár pro letadlo. Model z něj téměř nevyndávám, pouze při kontrole nebo opravách.

Pro ty z vás, kteří obdobný problém řeší, jsme pořídili několik inspirativních fotografií.

Při posledním závodě EAC v roce 2001 v Rodingu jsme pořídili několik zajímavých fotografií z útrob letounů.

Každý, kdo poprvé zakoupí benzínový spalovací motor do modelu stojí před problémem, jak tento motor seřídit. Správný volnoběh, přechody otáček, maximální výkon a také spolehlivý chod jsou základní atributy potřebné pro provoz velkého modelu. Až na drobné vyjímky je většina benzinových motorů vybavena karburátorem Walbro nebo BING. Existují i jiné obchodní názvy, ale všechny typy mají společné znaky. Jsou to: dopravní čerpadlo paliva, podtlakový regulátor bohatosti směsi a klapka, kterou se regulují otáčky. Tento článek si neklade za cíl teoreticky vyložit funkci jednotlivých komponent, ale prakticky vyložit seřízení a upozornit na možné záludnosti karburátoru.

Před nedávnem jsme slíbili, že vyzkoušíme nová obří digitální serva Hitec HS 5735 a posoudíme možnost jejich použití pro ovládání směrového kormidla u obřích modelů. Rozhodl jsem se porovnat jejich vlastnosti se servy Futaba S 5301, se kterými jsem létal jeden rok. Porovnání se známými servy dávám přednost před absolutním měřením parametrů výrobce, protože žádný z nich neudává metodiku a podmínky měření, takže může často dojít k omylům. Serva HS 5735 působí velmi robustním dojmem a hliníková ovládací páka rozhodně potěší. Větší robustnosti odpovídá i o 30g větší hmotnost oproti S 5301. Při porovnávání mne zajímaly tři hlavní parametry: Přesnost nastavení určité (neutrální) polohy při různých směrech a rychlostech pohybu, síla na páce 1 cm a plynulost pohybu při různých rychlostech. A jak dopadlo moje porovnání?