Vůbec poprvé mi unikla varování o přechodu na zimní čas, takže jsem měl dnes hodinku navíc. Udělalo mi to radost - už po desáté platného času jsem měl hotovo. Kouknul jsem tedy na Medarda. Obrázky ukazovaly, že větry budou přijatelné, byť bokem na dráhu. Vydal jsem se proto na letiště, naložil vše potřebné a po jedenácté jsem byl na letišťátku.

Sluníčko příjemně přitápělo, vítr nestál ani za pozornost, takže jsem nastolil celkem příjemný rytmus: Čtvrt hodinky ve vzduchu s modelem, potom tak dvacet minut vyhrabávání trávníku, pak výdech na židli s hrnkem čaje z termosky a koukáním po velkých éroplánech - spousta pilotů si asi také chtěla užít tenhle letový den navíc.

Na druhé straně letiště jsem zahlédnul, jak soused tlačí z hangáru svého Tuláka, v němž mě včera velepříjemně povozil, takže jsem mu poslal SMS, že když bude chtít, ať se také přijde svézt, pro změnu s mým Olafem. Po přistání dorazil - i s bratrem modelářem, který se významně zasloužil o vznik onoho Tuláka. Podařilo se mi i motor na první protočení nahodit (pravda, neprohřál jsem ho, takže při pojíždění zhasnul), i druhý vysílač ukazoval, že je v něm ještě dost energie, tak jsme se vydali do blankytně modrého nebe.

Soused umí výtečně létat s ultralajtem (však také byl členem družstva, které loni zvítězilo na mistrovství světa), s modely toho ale zatím nalétal pronikavě méně. Učitelský režim je ovšem skvělý vynález! Poletovali jsme si tak dlouho, až úřadující pilot konstatoval, že asi nejde motor. Vskutku! Podařilo se mi dokonce trefit na dráhu, takže zbývalo jen pokusit se odhalit příčinu "nouzáku". Byla to ta nejbanálnější: Při opakovaném vzletu jsem zapomněl spustit stopky, takže jsme opravdu vylétali celou půllitrovou nádrž.

Při tankování mi přišel kanystřík poněkud lehký, což se mi moc nezdálo - na pumpě jsem přece byl v pondělí... Po dalším školním (či chcete-li vyhlídkovém nebo seznamovacím) letu jsem doplnil nádrž jen zhruba do tří čtvrtin - víc už prostě nebylo k mání. Následující let trval něco přes čtvrt hodiny - napřed jsem si trochu zakotrmelcoval, potom udělal pár amerických filmových průletů před krvavým zapadajícím Sluncem a vrátil se nad letišťátko, kde jsem ve větší výšce páchal nesmyslnosti, než se motor - očekávaně - zastavil.

I tentokrát přistání vyšlo. Následoval kontrolní pohled na nádrž - opravdu úplně prázdná. Povedlo se! Letos jsem s Olafem vylétal 50 litrů paliva!

Za snímky děkuji Jardovi Hlomovi