Na vůbec první setkání elektroletců na Nesvačilech přivezli Plzeňáci jedny z vůbec prvních klidoletů (či slowflyerů) u nás. Ivana docela nenápadně dokázala vyprovokovat dramatickou podvečerní soutěž v podlétávání ohradníku.

Při jednom z prvních Amperfestů se v noci přihnala bouřka, kolem letiště létaly neuvěřitelné blesky, všichni jsme drželi stany a všelijaké přístřešky a Ivana nadšeně řvala do kraje: Koukejte, tohle v žádný televizi na světě neuvidíte!

V Plzni na Borech bývávalo letiště, kde se dařilo i elektroleteckým soutěžím. Jejich duší vždy, když jsem tam dorazil, byla Ivana - časoměřila, popoháněla svoje dva Jirky - piloty, počítala výsledky a ještě hovořila o životě s těmi, co zrovna nelétali.

Ivana ale dokázala bez předchozího varování přijet se svými dvěma chlapáky na soutěž kamkoliv a zatímco Jirkové skládali modely, ona si bez ptaní a řečí našla židli a začala třeba sestavovat soutěžní skupiny.

Nepotkal jsem větší koncentrát životního optimismu, než Ivanu. Nepochybně právě díky svému naturelu se s tou hrůzou dokázala prát neuvěřitelně dlouho. Před chvilkou mi ale Jirka starší zavolal, že už se s Ivanou Švecovou nepotkáme.

Na těch bohužel vlastně jen pár chvilek s Ivanou Švecovou opravdu nezapomenu. Díky Ti za ně!