Král vzduchu
František MALKOVSKÝ

Avia BH-21 - autor: J. Velc (pravděpodobně)

Články o Františku Malkovském:

"Bylo to peklo bouří!"

Rozhovor se štkpt. F. Malkovským, který upadl do těchže bouří, jež zabily kpt. Soukupa.

PRAHA, 11. září

(jat) Téměř současně, když nešťastný kpt. A. Soukup podlehl nejrovnému zápasu s větrnou smrští, jeho dobrý přitel, polní pilot letec škpt. Malkovský havaroval u Poličky. Zdá se, že havarii odnesl slabým otřesem mozku a otřesem páteře. Dosud leží a stěžuje si na velké nevolnosti. Přes to ochotně vylíčil nám průběh letu. Z líčení tohoto můžeme si udělati pojem, jaký zápas s  přírodou prodělal kpt. Soukup a s jakou statečností do posledního okamžiku svého nadějného života rval se o vítězství i a přírodou.

Škpt. Malkovský vyprávěl následující:

Z Bukurešti vylétl jsem dne 6. září a jak již vám známo, o dvě hodiny později, neboť po prvními startu musel jsem se vrátili pro prasklé táhlo u ventilu. Když pak jsem dolétal na stanice, zásobování bylo rychlé, protože již byli všichni přede mnou a tak jsem mohl kamarády dohánět. Do Krakova dolétl jsem již o pouhých 90 minut později za posledním.

V BOUŘKÁCH.

Z Krakova let byl normální. Ale asi ve 3/4 5 odpol. u Osvědčimu v Polsku narazil jsem na první bouřky. Nejhorší bouři potkal jsem nad Těšínem a odtud jsem prolétával jednu bouřku za druhou až k Přerovu.

Prodělal Jsem již za svých leteckých let ošklivé chvíle, ale to, co jsem zažil nyní v několika hodinách, bylo nejhroznější.

Ač jsem byl pevně uvázán, seděl jsem na sedadle opravdu jen chvilkami, jak příšerně letadlem bylo zmítáno. Motor, pracující na plné obrátky, po chvilkách jen zabekal, protože se každou chvíli zahltil. Až k Olomouci jsem myslel, že neprolétnu, jak bouřky byly černé. Jedna táhla od severu, druhá od jihu. To bylo již asi mezi 6 a 1/4 7 h. Konečně jsem se dostal nad Prostějov, kde jsem přelétával letiště v předepsané výši 50 m. Dole spatřil jsem sedět jednoho Rumuna závodníka, který, jak jsem se pak dověděl, již na letišti hlásil, že mně viděl létat nad Prostějovem, a proto mi nechali letiště rozsvícené.

Nyní jsem to nabral přímou čárou na Prahu. Před Svitavami je vysoký les. Mraky seděly úplně na něm dole, až bylo z toho úzko. Mezi nimi a hořejší vrstvou konečně spatřil jsem mezeru asi 100 m a tou jsem tedy proletěl, dostav se za Svitavy a dal se podél silnice vedoucí na Poličku. Tam nad lesiku jsem přímo mraky píchal a celou cestu dál jsem letěl ve výšce pouhých 20 m. Za Poličkou u  onoho dlouhého lesa jsem si netroufal mraky píchat, přepadl mně strašný déšť. Vracet se, to už nešlo. Napravo i nalevo raeai Poličkou a Borovou lesy. Hledal jsem si tedy pole, kde bych si sednul. Ale byla jit tma a nemohl jsem zkonstatovat vítr (směr větru) a proto jsem nasadil na přistáni směr na Poličku.

HAVÁRIE.

A nyní nastal okamžik, kde opravdu jen zázrakem nenásledoval jsem ubohého přítele Soukupa, který nedaleko od těchto mist našel smrt před necelými třemi hodinami Při přistávaní podvozek se ulomil, motor se zaryl do země, ale v tom však ještě celý letoun odskočil a ve vzduchu so obrátiv, dopadl na záda. Asi čtvrt hodiny jsem zůstal v bpzvědomí. Když jsem se probral, nemohl jsem se dostali ven. Ale mezi tím už přicházeli lidé a poprosil jsem je, aby nadzvedli ocas letadla. Mezi tím mně neznámý pán, jemuž touto cestou děkuji, vzal nákladním autem do Poličky, odkud jsem podal do Prahy telegrafickou správu. Při pádu narazil jsem si hlavu, neboť jsem jí přímo dřel po zemi, a v prvním okamžiku jsem nevěděl, co se děje, maje plná ústa a nos prachu, takže jsem ani dýchat nemohl.

Hned po vyproštění ze stroje mi lidé vyprávěli, že nedaleko padl nějaký letec v odpoledních hodinách a že se zabil. V Poličce na poště jsem se dověděl že je to přítel Soukup. Pohostinní manželé Pražanovi, u nichž jsem se mohl z úrazu zotaviti, mi ihned zapůjčili auto a jel jsem za Soukupem. Když jsem ho spatřil, tekly mně slzy z očí proudem, cítil jsem v duchu pořád jeho ruku, když jsme se loučili před startem v Bukurešti, a já mu říkal: "Tak Soukupe, hezky to naber, máš nejkrásnější časy rychlosti." — A Soukupovi zářily oči pýchou. Těšil se, že se jistě krásné umístí. — Vzpomínáte si, pane radaktore, jak loni dostal jako druhou cenu v soutěži o titul československého krále vzduchu zlaté hodinky od Svazu čsl. pilotů? Měl je chudák u sebe, rozbily se a zůstaly stát ve 1/4 5. To byla asi hodina jeho smrti. Smršť, do které se chudák dostal, musela příšerně řádit. Tu všechna technická vymoženost a úsilí lidské ztroskotá.

Národní listy, č. 250, září 1929, večerní vydání

archiv M. Duba

Zpět